Tanzania nakupenda kwa moyo wote

Tanzania nakupenda kwa moyo wote

Liwale, Lindi region,Tanzania

18. 01. - 26. 02. 2018

/ Život ve východoafrické zemi a trénování fotbalu malých holek. /

/ Living in East African country Tanzania and teaching young girls to play football. / 

   Když jsem byl v letním semestru 2017 na studijním pobytu ve Vierumäki ve Finsku a studoval tam program Mini-EUDAPA na Haaga-Helia Univerzitě Aplikovaných Věd, poznal jsem tam mnoho zajímavých lidí, se kterými jsem si mohl vyměňovat zkušenosti, poznatky a zážitky. A právě dvě finské slečny, které se mnou studovaly stejný program, mi pověděly o jejich zahraniční praktické stáži, kterou si obě splnily v Tanzanii. Jejich zkušenost mě natolik inspirovala a motivovala, že jsem se rozhodl splnit si svou praxi v Tanzanii tak jako ony a byl jsem připravený udělat pro to vše. Nebylo snadné si to všechno zařídit. A už vůbec nebylo snadné to vše zaplatit. Rozhodně to ale stálo za to a doporučuji každému studentovi vyjet v rámci studia do zahraničí, protože všechny ty nové zkušenosti, kontakty a zážitky u nás na fakultě jen tak nenajde.

   Od finských kamarádek jsem získal kontakt na finskou nepolitickou neziskovou organizaci Liike – Sports & Development (https://liike.fi/), která blízce spolupracuje s tanzanskou organizací občanské společnosti Sports Development Aid Tanzania (dále jen SDA) (https://www.sportsdevelopmentaid.com/). Nejdříve jsem tedy kontaktoval přímo ředitele Liike - S&D Ariho Koivu  (ari.koivu@liike.fi), který o mě projevil zájem a nabídl mi možnost dobrovolnické činnosti a tedy splnění mé praktické stáže v Tanzanii. Poskytl mi kontakt na Ramsona Lucase z SDA, se kterým jsem byl stále v kontaktu a domlouval s ním veškeré podrobnosti ohledně mého pobytu.  Organizace SDA pro mě zařídila ubytování u místní rodiny v Liwale, malém městě v Lindi regionu na jihovýchodě Tanzanie, u které jsem bydlel jeden měsíc. V rodině mi vařily a praly mi prádlo. Za to vše jsem jim zaplatil 300.000,- tanzanských šilinků. Veškeré cestovní náklady a jídlo jsem si platil sám, ale částkou 10.000,- korun českých mi přispěla Univerzita Karlova, za což vděčím panu rektorovi prof. MUDr. Tomáši Zimovi, DrSc., MBA.

   Obě již zmíněné organizace mají za cíl zlepšit situaci v Tanzanii skrze sport. Věří, že sport má moc změnit svět k lepšímu.  Sport je jedinečný motivační a participační nástroj k dosažení univerzálních cílů udržitelného rozvoje, jako podpora kvalitního vzdělávání, posílení rovnosti, spravedlnosti a lidských práv, zejména pro ženy a zdravotně postižené, zvyšování celosvětového zdraví a blahobytu. Bohužel jsou hodnota a účinek sportu v různých částech světa často podceňovány a není tak v oficiálních učebních osnovách. Jenže právě sport může nalákat děti do škol v rozvojových oblastech. SDA se tedy snaží přesvědčovat především ředitele škol v rurálních oblastech Tanzanie, aby zařadili sport do svých výukových plánů. Organizace SDA v průzkumu zjistila, že školy, které zařadily sport do svých rozvrhů, mají mnohem vyšší návštěvnost žáků, než školy které doposud sport nevyučují. Jenže zapojit sport do výuky na škole v Tanzanii se potýká s překážkami jako nedostatek učitelů tělesné výchovy a sportu, nedostatečné sportovní zázemí a téměř žádné sportovní pomůcky. To vše se snaží SDA zlepšovat a společně s Liike - S&D se jim to po malých krůčkách daří.

MHD

University of Dar es Salaam

Mikindani historické centrum

Restaurace na ulici

Letištní mešita

   

   Po 18ti hodinové cestě z Prahy do Dar es Salaamu mě měl na letišti vyzvednout jeden místní kluk, kterého jsem našel přes Coachsurfing. Jenže tam nebyl. Zachránila mě free wifi síť na letišti, díky které jsem si od něj mohl přečíst zprávu, ve které mě žádal o trpělivost. Po hodině pro mě opravdu přišel a po dva dny měl být můj osud jen v jeho rukách. Z letiště jsme šli na autobus a společně jsme dojeli do kampusu University of Dar es Salaam, kde čekali jeho kamarádi, kteří se o mě následující dny starali. Takže mě cizí kluk odvezl za jinýma cizíma, kteří mi představili dalšího, u kterého jsem bydlel. Všichni byli studenti již zmíněné university a pobyt s nimi byl naprosto v pořádku. Naučili mě základy svahilštiny, jak platit jejich měnou, představili mi jejich tradiční africká jídla, ukázali mi město a universitu, vzali mě do národního muzea a hlavně mi pomohli koupit lístek na autobus do Lindi. Bylo pohodlné, že všichni studenti z University of Dar es Salaam mluví perfektně anglicky a já si tak s nimi mohl normálně povídat.

Pláž v Lindi

Plážová restaurace

   Po šesti hodinách autobusem na mě už v Lindi čekal Ramson Lucas z SDA, který mě vzal jen do hotelu, protože jsem přijel pozdě. Druhý den mi ale ukázal město a vzal mě do kanceláře SDA, kde mi představil jejich minulé, současné i budoucí projekty. Pak jsem měl volno, které jsem využil k odpočinku na pláži u teplého Indického oceánu. Další den brzy ráno jsme se spolu autobusem vydali do Liwale, mé cílové destinace a dočasného domova. Cesta trvala asi 10 hodin a jelo se převážně po písečné cestě s jednou zastávkou v Nachingwea na snídani. Po takto strastiplné cestě nás v Liwale přivítal sám starosta města pan Likachi, který byl v následujících dnech mým průvodcem, učitelem svahilštiny a kontaktní osobou v případě nouze. Společně jsme mě poté jeli představit holkám. Moje hlavní mise totiž v Tanzanii byla trénování fotbalového týmu FC Vito Malaika Liwale U12. Malaika znamená ve svahilštině anděl, což napovídá, že to byl tým dívčí a U12 znamená, že holkám bylo 12 a méně let. ‚FC Vito‘ je jeden ze stěžejních projektů Liike - S&D a SDA, který dává šanci mladým fotbalistům a fotbalistkám z regionu Lindi a každoročně posílá jeden tým z jednoho distriktu na mezinárodní fotbalový turnaj v Helsinkách. Letos byla řada na týmu složeném z holek v distriktu Liwale. Od roku 2000 se Helsinki Cupu zúčastnilo již 14 FC Vito týmů, ale žádný ještě turnaj nevyhrál. Já věřím, že mé svěřenkyně konečně zvítězí a přijedou domů jako šampionky. Cesta týmu do Helsinek je možná jen díky finským rodinám, které sponzorují malé hráče a hráčky a nepřestávají je sponzorovat, dokud nedokončí střední školu, nebo univerzitu. Holek bylo většinou na trénincích 35, ale do Finska pojede jen 12 nejlepších. Naštěstí i některé hráčky, které nejsou tak dobré fotbalistky a nepojedou na turnaj, získají finské sponzory na studium.

Cesta do Liwale

Nachingwea (cesta do Liwale)

Cesta do Naluleo

Cesta do Liwale

Masasi (cesta do Mtwara)

   Po seznámení s týmem, jejich místním koučem a matroně týmu mě pan starosta s Ramsonem vzali k rodině, u které byl na měsíc můj domov. Otec rodiny byl vodní inženýr a stavěl vodní čerpadla v rurálních oblastech východní afriky. Před rokem se vrátil do rodného města z Mozambiku, kde se svou rodinou několik let žil. Jeho pozemek i dům byl velmi velký a na místní poměry luxusní. Měl jsem svůj pokoj s vlastní koupelnou. Kuchyně a jídelna byly mimo hlavní budovu jako část domu pro hosty. Rodina využívala další dva pokoje a dva pokoje byly pro hosty a rodinné příslušníky. V domě žil pan táta Juma, mama Munde, jejich dvouletý a šestiměsíční syn, Jumova sestra, mámina mladší sestra a chůva. Staraly se o mě velice dobře a stejně dobře i vařily. Jen jednou jsem měl problém s kravím žaludkem k obědu.

   Rád bych nyní udělal takový malý medailonek o místní kuchyni. Na trzích je vše k dostání jen čerstvé a v prvotřídní bio kvalitě. Nic jiného, alespoň v Liwale, neexistuje. Jelikož si plynovou bombu může dovolit jen málokdo, připravuje se vše na ohni, a co se připraví, se ihned zkonzumuje. Lednička, nebo mikrovlnná trouba neexistují. Tanzanským národním jídlem je ugali, což je namletá kukuřice (mouka) smíchaná s vodou a solí, ze které vznikne bílá pevná kaše. Ugali se jí každý den k obědu i večeři. Někdy ale může být k večeři i místní rýže. Nejčastěji s fazolemi. Ke snídani se jí zpravidla chapatti (placky z mouky a vody) se zázvorovým čajem, nebo s kuřecím vývarem. Maso je k dostání taktéž pouze čerstvé a někdy ještě živé, jako například kuře. Zvířata většinou chodí volně po městě a zavírají se do kurníků a chlévů jen na večer. Většina místních se živí farmařením, protože v rurálních oblastech afriky není moc možností, co jiného dělat. Stravování v Dar es Salaamu se samozřejmě od Liwale lišilo a bylo více mezinárodní. V Liwale bylo vše ještě čistě africké.

Tržnice v Liwale

Vesnice Naluleo

   Druhý den ráno mě pan Likachi s Ramsonem vyzvedli u mě doma a v plánu bylo představování mé maličkosti hlavním autoritám v Liwale. Bohužel si přesně nepamatuji jejich funkce, ale začali jsme hned u největšího šéfa, v češtině bych řekl, že to byl hejtman distriktu Liwale. Ramson mu představil projekt, kvůli kterému jsem v Liwale a ujistil ho, že nejsem turista ani obchodník s kešu ořechy, které jsou mimochodem hlavní exportní plodinou v Liwale. Pan hejtman na vše odpověděl jen suše: „Okey, okey“ a s vážným výrazem v tváři souhlasně pokyvoval hlavou. Konverzace probíhala převážně ve svahilštině, a tak jsem dostal až při loučení prostor něco říct. A ačkoliv jsem měl spoustu otázek, tak jsem se jen usmál a poděkoval za hezké přivítání. Tomu muži byl celý projekt a moje přítomnost úplně jedno. Další na řadě byl místní předseda učitelské rady, který se už o náš projekt zajímal a dokonce kvůli mně převedl konverzaci do angličtiny. Navrhoval, abych navštívil některé místní školy a připravil si pro děti nějaké pohybové aktivity. Nadšeně jsem souhlasil, ale jak jsem později zjistil, něco jiného se v Tanzanii říká a něco jiného se potom dělá, respektive se nedělá nic. S panem šéf-učitelem jsme společně šli k paní, o jejíž funkci si nejsem jistý, ale řekl bych, že byla po tom prvním hejtmanovi druhá nejdůležitější v Liwale. Byla velmi přátelská a pro náš projekt se velice nadchla, když se dozvěděla, že je zacílen na mladé fotbalistky, které budou dále podporovány až na univerzitu. Kladla mi na srdce, abych se naučil svahilsky, popřála mi hodně štěstí a požádala mě, jestli bych nepřipravil nějaké aktivity na sportovní den politiků, který se koná každou druhou sobotu v měsíci. Jelikož jsem ale byl v Tanzanii, žádné aktivity na žádném sportovním dni v následujících dnech nebyly, protože mě už pak nikdo nekontaktoval. U této dámy jsem poprvé zmínil i aplikované pohybové aktivity (adapted physical activity), ale z její odpovědi, jsem vyrozuměl, že netuší, co to aplikované pohybové aktivity jsou. Z toho jsem se poučil a byl nucen používat výraz „sport pro postižený“ (sport for disabled), protože tomu jedinému místní rozuměli. Dokonce ani pojem handicap nebyl příliš znám. Poslední návštěvu jsme absolvovali u ředitele Základní školy Kambarage, kde jsem každý den na školním hřišti měl s holkami tréninky. U pana ředitele jsem se vyptával na situaci hendikepovaných žáků na jeho škole a na speciální pedagogiku. Říkal, že škola má několik hendikepovaných studentů, ale nechodí do školy a že každý učitel může absolvovat kurz speciální pedagogiky na učitelské škole, aby byl schopný vést výuku pro všechny bez rozdílu. Kurz speciální pedagogiky je asi dvoudenní a je čistě teoretický. Ovšem po celé Tanzanii již existuje několik málo specializovaných škol pro hendikepované, kam docházejí především smyslově postižení jedinci. Vzhledem ke kultuře a dopravní infrastruktuře je pro osoby s postižením velmi náročná jakákoliv doprava, a proto většinou zůstávají doma a nechávají se opečovávat rodinou. Někteří jedinci chodí do ulic, ale jen aby žebrali. Názor rodičů dítěte s postižením je v rurálních oblastech Tanzanie většinou stejný a myslí si, že z dítěte kvůli hendikepu nikdy nic nebude, proto pro něj nemá smysl chodit do školy. Podobný názor mají rodiče i na dívky, které například musejí ihned po dni ve škole jít domů a pomáhat s domácími prácemi. Zkrátka proto že je to dívka, tak podle jejich názoru nebude schopná živit celou rodinu, a proto by měla zůstávat hlavně doma a učit se být příkladnou manželkou, hospodyňkou a matkou. Na rozdíl od chlapců, kteří si jdou po škole okamžitě hrát s ostatníma a bavit se. Rodiny jsou v Tanzanii velké a často se stává, že rodiče pošlou do školy jen chlapce a dívky nechávají doma, aby pomáhaly s domácností. To se SDA snaží změnit a motivuje mladé dívky k pravidelné školní docházce. Buď jako v mém případě skrze sport, nebo skrze divadlo (v regionu Mtwara). Mimo jiné je cílem mladé chlapce a dívky seznámit s jejich úlohou po dokončení školy. V Tanzanii existují rituály, které připravují dospívající chlapce a dívky na dospělost a po jejich splnění se stávají dospělými. Chlapci se učí především respektovat ostatní a dívky se učí být dobrými manželkami. Rituál zahrnuje i informace o sexu, ale chodí se spíše kolem horké kaše a dospívající, kteří o tom na rituálu slyší, to potom zkouší a mají děti. SDA se tedy zaměřuje i na správné seznámení s intimními záležitostmi a především na používání ochrany.

   Tradičně muž, který už má svou rodinu a pracuje, živí kromě své rodiny ještě své rodiče a všechny příbuzné. Pokud se mu tedy daří, pak materiálně podporuje všechny příslušníky jeho veliké rodiny, kteří toho většinou rádi využívají. To je myslím rozdíl mezi jejich rodinně zaměřenou a naší individuálně kariérní kulturou.

Indický oceán (Mtwara)

Rybáři v Mikindani

   Teď už ale k mé činnosti a k tréninkům. Na prvním tréninku mě holky překvapily a hrály mnohem lépe, než jsem očekával. Začaly trénovat před rokem s jejich čtyřiadvacetiletým trenérem Mbalahem, který je učitel tělesné výchovy na Základní škole v Naluleo a bývalý fotbalista. Tým dostává materiální podporu od Liike - S&D a trénuje na školním hřišti v Kambarage. Tým je složen z 35ti místních dvanáctiletých a mladších holek. Po dobu čtyř týdnů jsem byl jejich hlavním trenérem a měli jsme tréninky každý všední den od 15 do 17 hodin a v sobotu od 9 do 11 hodin. Kvůli holkám jsem se naučil základy svahilštiny a po týdnu jsem už byl schopný vést tréninky sám v jejich jazyce. Snažil jsem se holky naučit i nějaké základy angličtiny a vyrobil pro ně malé fotbalové slovníčky. Vzájemně jsme se tak obohacovali o jazykové znalosti a po měsíci jsem už byl schopný plynulé konverzace s dvouletým dítětem.

   V prvním týdnu jsem hlavně chtěl holky lépe poznat a zjistit, které jsou na tom lépe a které zase tolik ne. Zaměřil jsem se tedy na základní fotbalové dovednosti a pozoroval, co komu dělá problémy. Při přihrávkách byla většina schopná si přihrávat placírkou a zpracovávat si míč do pohybu před sebe. Horší to ale bylo se slabší nohou, takže pravačky dělaly vše jen pravou a levačky naopak. Stejné to bylo i při vedení míče, že pravačky opět používaly jen jejich silnější nohu. Na tom jsme ale v následujících dnech společně zapracovali, a když jsem odjížděl, holky již byly schopné hrát oběma nohama. Dalším problémem bylo zpracování vysokého míče, nebo hra hlavou. Holky se vysokého míče bály, ale po dvou týdnech se už některé pouštěly do hlavičkových soubojů. Ze začátku ještě holky nerozuměly mému pokynu „přihraj a běž!“, ale opět stačilo několik tréninků a podání vysvětlení, proč by neměly po přihrávce zůstat stát, ale měly by si znovu naběhnout. Sledoval jsem i jejich celkovou koordinaci těla a po zhlédnutí zařadil koordinační cvičení do tréninků.

   Za první týden jsme s holkami trénovali kontrolu míče, základní kličky, pracovat oběma nohama, tandemový náběh, bránění soupeře a přechody 1:1. V druhém týdnu jsme přidali hry na držení míče (bago), nácvik některých herních situací, střelbu a především základní „přihraj a běž“. Třetí týden byl zaměřený především na zakončení po kombinaci, po přechodu 1:1/2:1/3:1/3:2, nebo zakončení v rychlosti s dobíhajícím obráncem. K tomu se tedy váže i nácvik správného bránění. Čtvrtý a poslední týden shrnoval vše, co se holky naučily, a sledoval jsem rozdíl oproti prvnímu týdnu. Oproti prvnímu týdnu si holky nabíhaly pro přihrávky, během hry na sebe mluvily, hrály kombinačně, snažily se hrát vždy konstruktivně a nebály se jít do souboje stejně tak jako do kličky. Byl to velký rozdíl oproti prvnímu týdnu, kdy holky hrály typický tanzanský fotbal, jak jsem zjistil ze sledování první tanzanské ligy, kdy obránci vždy jen nakoply míč dopředu a tam se o něj útočnice rvaly s protihráčkami, dokud někdo nevystřelil na bránu, nebo obránci zase nenakoply dlouhý míč na druhou stranu.

   O jeden trénink mě poprosila i Střední škola v Liwale, jejíž hráči se připravují na tanzanský národní turnaj středních škol. V týmu bylo přibližně 40 devatenáctiletých a mladších kluků, pro které jsem připravil herní trénink. Po zahřátí jsme hráli velké bago, kdy hrají dva týmy proti jednomu, který brání a tým který ztratí míč, jde bránit. Potom jsme hráli bago, kde jsou dva pětičlenné týmy, a hraje se 5:2, a když ti dva získají míč, přihrají svému týmu a dva se z toho prvního přesunou do baga druhého a hrají znovu 5:2. Následoval malý fotbal 2:2, kdo dá gól, vyhrál a jdou hrát jiné dvojice. Po tomhle se kluci rozdělili na dva týmy, útočící a bránící a následovně se útočníci snažili přejít přes obránce a dát gól v těchto počtech 1:0/1:1/2:1/3:1/3:2/4:2 a poté se týmy vyměnily. Nakonec se hrál fotbal a šlo se domů.

FC Vito Malaika Liwale U12 (holky)

   Celkově mě praktická stáž velice obohatila a i přes to, že jsem nepracoval s hendikepovanými, považuji, vzhledem ke kultuře v Tanzanii, trénování holek za aplikované pohybové aktivity. Občas se stávalo, že holky dostaly od rodičů zákaz hrát fotbal, protože fotbal je jen pro kluky, a nechodily na tréninky. Naštěstí to Mbalah s matrónkou týmu u rodičů vyřešili a mohli jsme společně dále trénovat. Často jsem se setkal s výsměchem a neporozuměním, když jsem při konverzaci s místními zmínil, že jsem trenér dívčího fotbalového týmu, protože fotbal pro holky prostě není. Lidé se mě tam stále ptali, proč trénuju malé holky fotbal, že to nemá smysl a že po turnaji v Helsinkách stejně s fotbalem přestanou. Ale nejde jen o ty holky, pro které to je třeba i životní šance podívat se do Evropy a poznat, že mimo jejich vesnici je i úplně jiný svět, který se jim tak otevře, ale hlavně budou motivovat spoustu dalších dětí ve škole a ve vesnici k tomu aby pravidelně chodily do školy a učily se anglicky. Protože jestli se má v Tanzanii něco zlepšit, je třeba začít právě u vzdělání dětí.